Určiťe si všimnete jak se tato kapitolka změnila a za to vděčím svému beta-readerovi: Linberthil
Ode dne, kdy přijeli do Bradavic, uběhlo14 hodin a teď seděli na snídani a nadávali. ,,Zase lektvary první hodinu v pondělí. Oni se nás chtějí zbavit." Ron vypadal jako hromádka neštěstí. ,,No jo Rone, ty jsi v pohodě, ale to já tomu slizounovi řekla, ať si umyje vlasy a ještě mu chtěla půjčit šampón. A poslední kapkou je to, že jsem Blacková." Zdálo se ale, že s tím, co řekla si Viligries moc hlavu nelámala, spíš to vypadalo jako by se každou chvíli měla rozesmát. Ron se na ni upřel jeden ze svých soucitných pohledů, ale hned v zápětí sklopil zrak ke své porci slaniny s vejci.
,,No a já jsem Potter, prostě Potter," zazubil se Harry, ale zároveň při tom pocítil, jak ho ovládla hrozná vlna nenávisti k svému profesorovi lektvarů, takže jeho úsměv vypadal spíše jako úšklebek. To zase rozesmálo Viligries: ,,Víš co, ty "prostě Pottere", pojď nebo nestihneme hodinu."
Když se šouravým krokem a s mučednickými výrazy na tvářích konečně dostali před učebnu lektvarů, přitočil se k Ronovi Neville. ,,Ty Rone, sedl by jsi si se mnou do lavice?" Zrzek se snažil vyhledat Harryho pohled, ale jeho brýlatý kamarád měl oči jenom pro Viligries. Ron si tedy povzdechl a sklopil hlavu, což si šťastný Neville vyložil jako souhlas. Ron už už se nadechoval, vyvrátit Nevillovi jeho omyl, když se mezi studenty přihnal Snape, no a zkuste říct třesoucímu se Nevillovi, že ho necháte při hodině s nejhrůzostrašnějším profesorem na škole, který ho pravidelně šikanuje, sedět samotného, to Ron nedokázal. Povzdychl si tedy ještě jednou a vkročil do třídy.
Při pohledu na velkolepý příchod profesora lektvarů, vyprskla Viligries smíchy: ,,Harry, já to nevydržím, ty jeho vlasy, vypadaj jak…, jak pokálenej testrálí ohon." Harry se na ni zakřenil a oba s potutelnými úsměvy vešli do třídy. Jejich spolužáci se na ně dívali jako kdyb do třídy vkráčel samotný přízrak Baladara Blouznivého, nebývalo normální vejít do téhle podzemní kobky plné kotlíků a odporně páchnoucích ingrediencí a tvářit se tak spokojeně, pochopitelně to vyvolalo zájem i u Snapea, zvyklého probouzet hrůzu, ne veselost.
Pár vteřin na to Harry i Viligries ucítili jak se jim Snape snaží dostat do hlavy pomocí nitrozpytu, podívali se na sebe odhodlaně a přikývli. Svorně se pak soustředili na jedinou myšlenku: "Vypadněte!" Zmatený profesor nechápal jak se jim to podařilo. Nejen, že si nedokázal vynutit přístup do jejich myslí, ale dokonce měl pocit, že je slyšel. Rozhlédl se po třídě, ale nikdo nevypadal, že by zaslechl něco podezřelého. Asi se mu to přece jen zdálo.
Zhluboka se nadechl, aby získal ztracený klid a dodal svému hlasu typický arogantní chlad a začal vykládat: ,,Dnes budeme připravovat lektvary, které jsme se naučili v minulém roce, proto nedostanete žádný postup. Připravíte ve dvojicích nejprve lektvar zapomnění, potom doušek živé smrti." Přejel třídu jedním ze svých vražedných pohledů, škodolibě sledoval, jak se do tváří studentů vkrádá panika. ,,Dejte se do práce!" vynesl tiše svůj pokyn a se zadostiučiněním sledoval, jak se ten hlupák Longbottom třese a pitomeček Weasley se ho snaží uklidnit. "Jen tak dál, za chvíli vám pánové strhnu tak dvacet bodů, za nepatřičné chování v mých hodinách," ušklíbl se v duchu.
"To nemyslí vážně," blesklo Harry mu hlavou. "Myslím, že myslí," odpověděl mu známý hlas s jeho hlavě, který konejšivě pokračoval: "Klid, já vím, jak se dělá, lektvary mi odjakživa šly, jenom počkej, jak se ten slizoun bude tvářit až mu odevzdáme náš naprosto perfektní výtvor.""Tak to sem si vážně oddych." Harryho spokojenost se odrazila i v jeho tváři, za což si od Snapea vysloužil jeden nebezpečně mrazivý pohled, nesklopil však zrak a ještě přívětivěji se usmál. Profesora jeho chování silně mátlo, ale rozhodl se nechat to být: "Náladu si spravím až dostanu do ruky ten váš blivajz, jestli jste na tom v lektvarech jako vaši povedení papínkové, jakože Potter určitě je, už jsem měl tu čest, bude to dvakrát T, pár stržených bodů a co třeba ještě školní trest za donebevolající blbost."
Těch devadesát minut se profesorovi nekonečně vleklo, konečně však mělo přijít zadostiučinění. Nasadil jeden se svých rádoby sladkých úšklebků a oznámil třídě: ,,Vaše lektvary," vrhl znechucený pohled do kotlíků Weasleyho a Longbottoma, z nějž vycházela fialová pára, "nebo alespoň to, co jste se pokoušeli připravit v uplynulých dvou hodinách, byste už měli mít hotové, zazátkujte tedy své lahvičky a každý z dvojice mi donese jeden z lektvarů." Se zvrhlou radostí čekal, až uvidí lahvičky Pottera a Blackové. Nechápal, čemu se celou hodinu smáli, ani že pracovali jako sehraný tým a si nic neřekli, ale byl rozhodnutý jim to teď jaksepatří osolit.
Konečně před ním stála Viligries, jakoby otci z oka vypadla, jen úsměv, ten sladký perlivý úsměv, měla po matce. Pamatoval si ji, chodila s ním do ročníku a byla to Liliina nejlepší kamarádka. "Co to…?" vděčil jen svému dlouholetému sebeovládání, že neprojevil svůj údiv a vztek, který se ho zmocnil, když vzal do ruky její lahvičku, odzátkoval ji a přičichl k ní. Lektvar byl prvotřídní, bez jediné chybičky. Trvalo mu několik dlouhých vteřin, než znovu našel hlas. "Ta konzistence je nepřesná, podívejte, jak ta vaše břečka přilíná ke stěnám, řekl bych, že si zasloužíte takové P, slečno Blacková." Jestliže Snape čekal vzrušený výbuch spravedlivého vzteku, zmýlil se, Viligries byla silný soupeř a uměla se ovládat stejně dobře jako on, koneckonců kolovala jí v žilách krev samotného Albuse Brumbála. "Jen počkej, ty si myslíš, že mě budeš šikanovat a vozit se po mě, ale to ses šeredně zmýlil ty slizkej hade!" odhodlala se a v duchu už spřádala plány na pomstu. Harry, který stál za ní, zachytil její myšlenky a ty mu dodaly potřebnou sebevládu. Na rozdíl od Viligries, mu jí v kontaktu s nenáviděným profesorem dost scházelo. S kamenným sebejistým výrazem podal svou lahvičku. Ten se dnes musel bránit úžasu ještě jednou: "No jasně, Blacková to beztak udělala celé za něj, Potter je přece na umění lektvarů nebetyčné poleno." Na hlas však řekl jen: "Pane Pottere," Harrymu neušlo, že jeho jméno vyslovil tak, jako by plival chuchvalce dýmějového hnisu, "vidíte ten nazelenalý nádech?" Samozřejmě, že nic neviděl ani nemohl, jeho lektvar byl díky Viligries namíchaný s absolutní přesností, ale věděl, že se Snapem nemá cenu se hádat, však oni mu to ještě vynahradí. Podrážděný profesor se snažil vyvolat hádku, za kterou by mohl strhnout Nebelvíru aspoň padesát bodů, nasadil tedy ještě odpornější škleb: "A ten podivný zápach…" "Ten ale nevychází z toho lektvaru, ale z jeho umaštěný zknocený palice!" ozvalo se Harrymu v myšlenkách, ten střelil pohledem po culící se Viligries, jeho rty se roztáhly v širokém úsměvu. To už Snape nevydržel: "Máte přijatelné a zmizte mi z očí, Pottere!"
Harry popadl svou brašnu a utíkal za dvěře, kde se svou novou kamarádkou bláznivě rozchechtali. "Umaštěná palice," vyrazil Harry mezi dvěma záchvaty smíchu. "Pokálená oháňka muchlorohýho chropotala." "Ale vždyť ti žádnou oháňku nemají," odporoval Harry utírajíc si slzy. "Nebuď puntičkář, Harry, mají, nemají, co mu provedem?"
Harry s Viligries se nakonec rozhodli, že po večerce nalepí profesoru Snapeovi na dveře nádherné růžové srdíčko, aby mu oplatili to jak je nenávidí. Hlavní důvod byl ovšem jiný, šlo jim o ten poprask a výsměch, který se snese na Snapeovu hlavu až se to provalí.
Když krátce po půlnoci Ron a Seamus, kteří vášnivě debatovali o nových dresech Kudleyských kanonýrů, usnuli, vzal neviditelný plášť a sešel do společenské místnosti, kde na něj čekala jeho dívka. "Jdem?" Oba si uvědomili, jakou výhodu mají, když spolu nemusí mluvit. Nikdo je neuslyší. Došli do sklepení a tam na dveře profesorova kabinetu nalepili srdíčko a Viligries ho ještě začarovala kouzlem trvalého přilnutí.
Snape se to sice snažil sundat, ale nepovedlo se mu to. Obvinil Harryho a Viligries, ovšem bez důkazů byl odmítnut i u samého ředitele.