Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitolka 8

27. 4. 2008

Už uběhl nějaký ten pátek a růžové srdíčko dál zářilo na dveřích Snapeova kabinetu. Profesor zuřil a jeho vztek byl o to větší, že viníky nemohl potrestat. Chodil po chodbách sklepení ještě zamračenější než předtím a schlazoval si žáhu aspoň na studentech. Jeho mánie došla dokonce tak daleko, že jednoho rána strhl pět bodů i své koleji. Ti, jenž ho potkali měli třesavku ještě druhý den a koktali. Až později prozradili, co je vyděsilo. Odpověď byla vždy stejná: " Ten jeho pohled."

 

Harry si všiml, že profesor lektvarů je asi jediný, kdo jeho, tedy vlastně Villigriesin kousek nekvituje s nadšením. Nejen žáci, tedy pokud zrovna nebyli vystaveni blízkosti vzteklého Snapea, ale i profesorský sbor měli lepší náladu a Harry by přísahal, že přistihl Brumbála, jak mu cukají koutky, když si mu Snape stěžoval, že se mu nežádoucí znaménko ze dveří ještě nepodařilo sundat.

 

Ředitel byl však nakonec nucen zasáhnout, protože za Poppy neustále přicházel někdo žádat o povzbuzující lektvar. Harry a Viligries si ovšem mysleli, že kdyby to nemělo vliv na žáky, nechal by tam srdíčko mnohem déle. Když se ho pokoušel sundat, zjistil, že ani on sám to nedokáže, ale jelikož tušil, kdo to zavinil nechal si Harryho a Viligries zavolat. "Nevím, který z vás dvou to udělal, ale vzdávám mu holt. Teď vás však poprosím o kouzlo, kterým jste to provedli." Oba se lekli, ale zjistili, že nemají proč, Brumbál se na ně pobaveně usmíval. "No, já vás neukousnu." Vypadalo to, že brzy vybuchne smíchy, jak ho jejich kousek pobavil.

 

"To jsem byla já." Viligries poznala, že ji nic nehrozí, a proto se přiznala. Brumbál se usmál. "Jaké kouzlo jste použila?" "Rodinné po otci, přečetla jsem si ho v jednom z jeho deníku. Teta je měla schované, ale myslím, že na ně zapomněla, protože na nich byl tehdy velký nános prachu." Rozpustile se usmála. "To jsi mi neřekla." Viligries se podívala na Harryho. "Promiň, později ti to vysvětlím." Harry se uklidnil a pohodlně se opřel do křesla. Věděl, že Viligries ještě něco bude chtít. Neřekla mu to, ale nějak to tušil, už ji přece jen znal a dosti mu připomínala Siriuse.

 

"Pane řediteli, vy jste zde už byl, když sem chodili moji rodičové, pamatujete si na ně? Brumbál se vůbec netvářil překvapeně." Tuhle otázku jsem čekal již delší dobu slečno Blacková a tak trochu jsem v ni i doufal. Ano, znal jsem je." Na Viligries bylo vidět jak se jí zlepšila nálada." Pak tedy víte kdo byla moje matka. Povíte mi to prosím?" " Jistěže, čekal jsem na to dlouho." Viligries ani Harry nechápali, co tím myslí, ale nechali jej domluvit. " Předpokládám, že chcete, aby tady Harry zůstal." Tázavě se zatvářil na dívku před sebou a usmál se její nedočkavosti. Viligries jen přitakala, byla šťastná, že se dozví konečně pravdu o své mamince.

 

"Tak tedy, povím vám jeden příběh, chci, aby jste mě nepřerušovali. A teď ještě, dáte si něco k pití?" Než to dořekl byli před nimi poháry s dýmějovou šťávou.


"Začnu od jejich prvního dne na škole."


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Brumbál travičem?

(Jrika, 5. 11. 2008 1:23)

"s dýmějovou šťávou" - chtěl je otrávit? No, já vím, příběh je výborný, ale tenhle detail by ho kazit nemusel :-).

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA