Mysty

Harry stál na Londýnském nádraží na nástupišti 9 ¾. Čekal na své kamarády, kteří teprve měli dojít. Vedle Harryho ležel jeho kufr, koště a Hedvičina klec. Tohle by každý, kdo stál  v tu chvíly na tomto nástupišti nepřipadalo divné. Ještě pořád byli všichni kolemjdoucí u vytržení, když poznali “slavného“, toho jenž přežil - Harry Pottera. Ale to nebylo ani tak divné. Naopak, všichni věděli, že zde bude, vždyť studoval v Bradavicích. To co jim připadalo divné bylo úplně něco jiného.

Nechápali Harryho společnost. Mladý Potter tam stál společně s bývalým učitelem obrany proti černé magii, o kterém už teď každý několik let věděl, že je vlkodlak. Možná i to přispělo k jeho nynějšímu vzhledu. Ve tváři byl ještě ztrhanější, než kdy jindy. Jeho oči vyzařovali ukrutnou bolest  a nevyspělost. Byl teprve den po úplňku a na Remusovi, jednom z Pobertů, se to podepsalo. A i když měl jít s Harrym někdo jiný, rázně odmítl a sám doprovodil syna svého bývalého přítele na Bradavický vlak.

Ano, červená lokomotiva vyzařovala obrovskou sílu a již na dálku hrdě oznamovala svému okolí, že to ona odváží bradavické studenty do školy.

Harry si povzdechl,  jeho přátelé zase měli zpoždění. Pohlédl na svého druhého společníka. Pes (člověk) nadšeně zavrtěl ocasem, byl rád, že si ho jeho kmotřenec všímá. Ano, Sirius Black, nejobávanější a nejhledanější vrah, se i pod hrozbou odhalení vydal vyprovodit svého svěřence na vlak. A nikdo a nic ho nemohlo zastavit.

K Harrym se naklonil Remus Lupin.

,,Harry, měl bys si najít kupé, dokud jsou ještě některá volná.“

Harry kývl a společně s Čmuchalem a rámusem se vydal do vlaku. Společně míjeli plná kupé. Nakonec zjistili, že jediné volné kupé je vedle kupé, kde byl Draco Malfoy se svojí bandou. Nezbylo jim nic jiného, než se tam uhnízdit. Remus strčil Harryho kufr do zavazadlového prostoru.

,,Tak Harry, kupé máte zabrané, pojď čekat ven. Molly bude ráda, když tě uvidí.“

Harry přitakal a všichni tři se rozešli zpátky na nástupiště. Harry zrovna vylézal z vlaku, když ho někdo objal, ale nic neviděl, výhled mu zastínila bujná hříva vlasů.

,,Hermiono dost, udusíš mě!“

Konečně měl volnost a mohl se svobodně nadechnout. Rozhlídl se okolo a prohlídl si známé tváře. Pan a paní Weasleovi, pan a paní Grangerovi, Ron, Hermiona, Ginny a dokonce i Fred a George.  Okolo všech stáli: Moddy, Tonksová, Kingsley a Mundungus. Harry se dovtípil, že jeho přátelé museli taky mýt ochranu. Rychlostí se rozloučili a “děti“ nastoupili na poslední chvíly, vlak se už rozjížděl a pomalu nabíral na rychlosti. Naši přátelé už jen z okna stačili zamávat mizejícím postavám. Všichni čtyři zapadli na sedačky a pohodlněji se v nich usadili.

,,Tak Harry povídej, jak si se měl u Remuse a Siriuse?“

Ron, Ginny a Hermiona se na něj dívali z neutuchající zvědavostí. Chtěly jít o prázdninách za Harrym, ale protože nikdo nevěděl, kde je, nemohli.

Párkrát se sice ukázal Sirius nebo Remus, aby všechny ujistili, že jsou ještě pořád v pořádku. Ale jenom oni tři (Harry, Sirius a Remus) a Brumbál věděli, kde jsou.

,,Měl jsem se skvěle, takové prázdniny jsem ještě nezažil. Promiň Rone, prázdniny u Vás byly senzační, ale tohle  bylo něco výjimečného. Vstávali jsme až na oběd. Chodili spát až k ránu. Jenom pít mi nedovolili.“

Poslední větu pronesl s takovou lítostí, že tím rozesmál Rona s Gin, jediná Hermiona se zatvářila rozhořčeně, ale tím ještě víc přidala na všeobecném veselí.

Celou cestu se povídali o zážitcích z prázdnin. Zastavilo se za nimi i pár přátel. Ale ten na koho byli připraveni nepřišel.

,,To je divný. Ještě nikdy nevynechal příležitost přijít nás urážet.“

Až když vystoupili z vlaku, pozdravili se s Hagridem, nasedli do kočáru, který je dopravil před, zapomněli na Draca Malfoye a jeho bandu.

Hlouček studentů vešel do Velké síně, kde rozdělil ke čtyřem kolejním stolům (Mrzimoru, Havraspáru, Zmijozelu a Nebelvíru). Studenti už se nepozastavovali nad velikostí síně, ani  nad stropem.

Začalo očekávání příchodu budoucích prvních ročníků. Za chvilku již vešli dovnitř. A v celé síni se rozhostilo ticho, dokonce i malí vystrašení prvňáci měli zavřená ústa. Profesorka McGonagalová zavedla budoucí studenty Bradavic před učitelský stůl, kde už na ně čekal Moudrý klobouk. Který jakmile došli začal zpívat svoji každoroční píseň.    Když dozpíval, všichni zatleskali a jali se poslouchat profesorku.

,,Až přečtu vaše jméno, půjdete sem, a já vám nasadím Moudrý klobouk. Ten vás zařadí do vaší koleje, která se pro budoucích sedm let stane vaší rodinou.

Adam Absold.“

Ke klobouku se rozešel menší chlapec.

,,MRZIMOR.“

A takhle to pokračovalo, až byli zařazeni všichni až na jednoho staršího chlapce, který přišel společně s nimi.

,,Chtěla bych vám představit Maxmiliána Elddara. Nastupuje k nám ze Švýcarské školy a jde to šestého ročníku, věřím, že mu budete všichni nápomocni.“

Chlapec došel ke stoličce, nechal si nasadit Moudrý klobouk. Harry když ho viděl měl pocit nenadálého štěstí, i když netušil proč. Moudrý klobouk ho zařazoval tak dlouho, jako před lety Harryho. Až konečně… .

,,NEBELVÍR.“

Nebelvírský stůl zajásal a Max zamířil ke své budoucí “rodině“.

Chlapec okamžitě zamířil k Harrymu a jeho přátelům, kteří mu uvolnili místo. Představili se, ale to už na stole bylo jídlo a všichni se do něj s vervou pustili. Jak jinak, Ron toho snědl nejvíc, ale Harry s Maxem mu úspěšně konkurovali. Konečně zmizel i ten poslední chod. Brumbál přivítal nové žáky a ti se začali rozcházet do svých kolejních místností.

Harry, Ron a Hermiona šli pomalu, a proto došli do společensky o hodně později, než všichni ostatní. Když prolézli portrétem Buclaté dámy překvapilo je, že ve spolčence nikdo není, až na jednoho nováčka.¨

,,Maxi, proč si přestoupil?“

Ron byl jako vždy zvědavý.

,,Utekl jsem od rodičů a Brumbál mi navrhl studovat zde. Otec měl až příliš velký vliv  na moji školu, spíše mu patřila. Nebavilo mě učit se černou magii a neměl jsem ani žádné přátele, všechno tam bylo příliš chladné.“

Vypadal opravdu smutně, ale ani toto nezabránilo Hermioně o tom přemýšlet, spíše ji to ještě víc vyhecovalo.

,,Takže si přišel ze Švýcarské školy, učila se tam černá magie a škola paří tvému otci.“

Hermiona zapřemýšlela, ale její výraz všem vypověděl, že neví o jakou školu jde, což nebylo velmi časté, aby Hermiona něco nevěděla.

,,Ve Švýcarsku žádná taková škola není!“

,,Ale je, jenom se o ní neví, ale nech to být Hermiono, stejně na nic nepřijdeš.“

I když to Hermioně  vrtalo hlavou, rozhodla se jít spát a Ron se k ní ochotně přidal. (samozřejmě každý do své postele) Když odešli, podíval se Harry svého nového spolužáka.

,,Kdo jsi doopravdy?“

Max se na něj udiveně podíval.

,,Vždyť to víš.“

Harry zavrtěl hlavou.

,,Poznám, když mi někdo lže. Teď si sice mluvil pravdu, ale určitě se nejmenuješ Maxmilián Elddar.“

Max musel uznat, že Harry má pravdu, ale copak mu mohl říci pravdu? Potom by s ním určitě nemluvil.

,,Jsem Maxmilián, ale ne Elddar, ale Radle. A utekl jsem od svého otce.“

Vyletělo to z něj ještě dřív, než si mohl uvědomit co vlastně říká.

Harry se na něj zaraženě podíval. Čekal cokoliv, ale tohle ho nenapadlo.

,,Harry, vím, že ti můj otec hodně ublížil a nejsem proto rád. Ale já sám sem nemohl zůstat na jeho škole.“

Harry se na něj zadíval, viděl bolest v jeho očích a cítil, jak se třepe. Nemohl a ani nechtěl ho posuzovat podle otce. Nahl se a objal chlapce naproti sobě. A tak tam seděli, objímali se a ani jednoho z nich nenapadlo za tím vidět něco jiného. Když se Max uklidnil odstoupili od sebe a přeměřovali se pohledy. První promluvil Harry.

,,Věřím ti, že nejsi stejný jako tvůj otec, ty patříš do Nebelvíru, ale netušil jsem, že má Voldemort syna.“

,,Má a nejenom mě. Mám ještě dva bratry a dvě sestry. Máma, když jsme byli mladší si s náma nevěděla rady.“

Harry si povšimnul, že Max posmutněl.

,,Maxi, proč si smutný?“

,,Měl jsem dvojče, ale hned po narození ho někdo unesl. To že mám dvojče jsem se dozvěděl teprve nedávno. Matka otce obviňovala otce, že se málo snaží najít mého bratra. Mě si nevšimli….. Stýská se mi.“

Max věděl, jak se Harry musí cítit, a tyk se otřepal a usmál se na Harryho.

,,Ale nejsme tady proto, abychom plakali nad mojí minulostí. A proto navrhuji jít spát, už musí být hrozně pozdě.“

Na důkaz jeho slov odbili hodiny na věží druhou ranní, a to už zítra začínala škola, oba budou nevyspalí. Společně se rozešli do svého pokoje, kde zapadli do postelí a okamžitě zaspali.