Jdi na obsah Jdi na menu
 


V.Kapitola

16. 2. 2008

Harry vešel do domu. Zašel si do svého pokoje, kde se převlékl ze studeného hábitu, a pak sešel do jídelny, kde už u stolu chyběl pouze on. Tři se na něj usmívali, čtvrtý měl na tváři neutrální výraz. Harry pozdravil a sedl si na své místo. Na talíři před ním se objevilo jídlo, přesně jako v Bradavicích.

 

 

Harry se natáhl po džbánu se šťávou ve stejný okamžik jako profesor lektvarů. Pohlédl svému strýci do očí a stáhl ruku, koutkem oka zahlédl, jak jeho strýc udělal to samé. Chvilku  se ořeměřovali pohledy, a pak se Snapeovi v očích objevilo něco, co Harry neznal. Pokynul svému synovci, aby si jako  první nalil.

 

 

Harry očima poděkoval a nalil si. Nikdo si jejich očního kontaktu nevšiml, a tak ani nebyly žádné otázky typu: ,,Vidíte, už si začínají rozumět.“

 

 

,,Harry, co dnes budeš dělat?“

 

 

Otočil se Sirius na svého synovce.

 

 

,,Přemýšlel jsem, že úkoly. Máme jich tentokrát více než jindy.“

 

 

Zatvářil se značně sklesle.

 

 

,,Harry tenhle rok  děláš NKÚ, takže ty úkoly jsou pouze pro tvé dobro.“

 

 

Teď vůbec nevypadala jako babička, nýbrž jako profesorka McGonagalová, Harry se až zalekl, když uslyšel její káravý hlas. Radši nic neříkal, kdo ví, co by mu na to ještě řekla. Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml, že tvář jeho babičky se stáhla do milého úsměvu.

 

 

,,Ale jestli chceš, hohu ti s tím úkolem z přeměňování pomoci.“

 

 

Harry nadšeně přikývl. Byl rád, že mu babička pomůže, protože tentokrát zde neuvidí Hermionu, a tak by mu neměl kdo pomoci. Babička se s očekáváním podívala na svého syna Severuse. Doufala, že pochopil proč, ale to už se na něj otočili  i Brumbál, Sirius a Harry.

 

 

,,Severusi, pomohl by jsi Harrymu s úkolem z lektvarů?“

 

 

Severus konečně zvedl hlavu. Brumbálovu klidnému hlasu se nedalo odporovat. Podíval se na svého otce, potom na Harryho. Chvíli ho pozoroval a potom pomalu kývl a jal se pokračovat v snídani a odešel do svého pokoje. Mezi dveřmi do jeho pokoje jej zastavil Sirius.

 

 

,,Harry co se děje?“

 

 

Harry se na něj se zlostí podíval.

 

 

,,Co se děje? Ty se mě ptáš, co se děje?…… Děje se to, že dědeček s babičkou se snaží, abych se spřátelil se Snapem. Ale to nejde! Nenávidí mě! Já mám dar, kterej měl patřit jemu. Dar, který mu sebral už můj otec. Já ho chápu a nic mu nevyčítám, ale pochybuji, že by byl byť jen okamžik, kdy by ke mně necítil nenávist. Ale já mu odpustil.“

 

 

Harry zavřel Siriovi před nosem. Ten tam ještě chvíli koukal do zavřených dveří, ale během chvilky už přešel přes chodbu a vcházel do svého pokoje. Ani jeden z nic si nevšiml muže stojícího na schodech. Ten tam ještě chvíli stál, ale později se pohl a zamířil do svého pokoje.

 

 

Harry zůstal ve svém pokoji až do oběda. Chvílemi ležel na posteli, chvílemi přecházel pomístnosti nebo jen tak koukal z okna. Přemýšlel. Ptal se sám sebe, jestli si někdy bude rozumět se Snapem. Jestli bude jenom chvilka, kdy na sebe nebudou pouze vrčet a řeknou si  i nějaké milé slovo.

 

 

,,Nechoď tady pořád dokola, znervózňuje nás to!!!“

 

 

Harry se lekl, v pokoji kromě něj nikdo nebyl. Potom jeho pohled padl na knihovnu, kde ležely jeho dvě dědičné knihy. Hodil na ně akorát znechucený pohled, ale sedl si ke stolu a dal hlavu do dlaní.

 

 

,,Je toho na tebe moc, nezvládáš to? Co ti pomáhá se odreagovat?“

(Vím, že jsou ty věty divný, ale odpusťte mi to.)

 

 

Harry se s podivem zadíval na knihu Země. Uč se nepodivoval nad inteligencí knih, chápal, že jsou hodně staré a už toho mnoho musely zažít. Zamyslil se, v mysli se mu okamžitě objevili hodiny, které strávil ve vzduchu na svém košťeti.

 

 

Proto rychle sebral své koště a běžel na zahradu, nedbaje vševědoucího pohledu svého dědečka. Hned ve dveřích nasedl na svůj Kulivý blesk a tou největší rychlestí odstartoval, letěl k nebi, které toho dne bylo bez mráčku.

 

 

Ve dveřích zůstali  stát dědeček, Sirius, babička a Snape. Pozorovali chlapce, jenž na koštěti dělal takové “kousky“, že je až mrazilo v zádech. Ovšem oni neudělali nic, aby ho zastavili. Věděli, že musí mít důvod, proč tohle dělá. Nechtěli jej rušit a tak pomalu vlezli dovnitř a zavřeli za sebou.

 

 

Severus se vydal do svého pokoje, kde si sedl za stůl, odtuď měl skvělý výhled ven, a tak vyděl každou chvíli Harryho, jak zkouší něco jiného. Bylo zajímavé, že nekopíruje své protihráče ani jiného hráče, jenž mohl vidět na mistrovství světa ve Famfrpálu. On si vymýšlel vlastní úskoky dokonce i své finty.

 

 

Ach ano, všichni v rodině hráli famfrpál, pouze Harryho matka a matka Severuse, Jamese a Siriuse nehrály. Bylo vidět, že Harry zdědil rodinný talent a byl v tom moc dobrý. Až ukončí školu, určitě se o něj popere mnoho týmů.

 

 

Otočil se zpět ke stolu a zaklel, už měsíc se pokoušel vyrobit lektvar, jenž by měl pomoci při boji se smrtijedy. Člověk, jenž by se ho napil, nepocítil by žádnou únavu. Jistě vyprchalo by to, ale Severus nevěděl kdy. Prvně jej potřeboval vymyslet, potom by teprve zkoumal, jestli dokáže všechny věci, kterých chtěl Snape tímto lektvarem dosáhnout.

 

 

Místo toho se zvedl, vyndal něco ze své skříně, přezul se z domácích pantoflí do pevné obuvi a sešel ze schodů. Prve jako Harry, si i on nevšiml vševědoucího pohledu svého otce a vešel do zahrady, kde nasedl na své koště, jenž už příliž dlouho leželo zapomenuto ve skříni.

 

 

Harry si byl vědom postav, které stály ve dveřích, viděl i, jak odešli a nechali jej samotného. Byl jim za to vděčný. Potřeboval si pročistit hlavu a tohle na to bylo nejlepší. Byl tak zabrán do letu, že si nevšiml, že dole pod ním nasedl na koště i někdo jiný. Ten se podíval na Harryho a okamžitě vzlétl směrem k němu.

 

 

Vedle Harryho se najednou objevil Snape. Chlapec sebou trochu cukl, ale okažitě vrátil koště do správne trasy.

 

 

,,Pottere, když jsem vás zde viděl létat, neodolal jsem a musel se přidat, doufám, že vám to nevadí.“

 

 

Harry se pousmál, možná to byla předčasná myšlenka, že si nikdy neporozumí.

 

 

,,Nevadí profesore, já rád uvítám jakoukoliv společnost.“

 

 

,,Pottere a nemyslete si, že budete rychlejší, já vás dostanu. Hráváte ještě tu hru, jak jen se jmenuje…“

 

 

,,Myslíte Chyť mě, chytím tebe? Ano hráváme, vy byste si ji zahrál?“

 

 

,,Ano.“

 

 

Harry nemohl uvěřit svým uším, obávaný profesor lektvarů chce hrát děskou hru. Vypadalo to, že i profesor se chce zbavit té propasti mezi nimi.

 

 

,,Chytejte Pottere, uvidíme, jak jste dobrý.“

 

 

Hlasem klokotajícím radostí popohnal Harryho a sám už byl dvacet metrů před ním.

 

 

Harry se s úsměvem vydal za ním. Byl dorej. Ani nepočítali, kolikrát už jeden druhého chytili. Když se před nimi na koštěti objevil i Sirius. Snape se na něj zamračil, ale Harry se usmál. Myslel, že se Sirius chce přidat, ale pletl se.

 

 

,,Už dvě hodiny na vás čekáme s obědem, nemohli by jste toho na chvíli nechat?“

 

 

Snažil se mluvit hrozivě, ale v pozadí jeho hlasu byl slyšet pobavený tón. Všichni tři slétli dolů, Harry a Snape odešli ještě do svých pokojů a pak společně vyrazili ke stolu. Nemluvili spolu, nepotřebovali. Oba pochopili, že ta propast mezi nimi se mnohonásobně zmenšila.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA