Mysty

,,Ahoj Harry.“

Černovlasý mladík na posteli s sebou trhl. A překvapeně se díval na muže uprostřed svého pokoje, který tam ještě před okamžikem nestál. Zdálo se mu divné, že se tam dokázal jentak přemístit. Věděl totiž, že jeho domov chrání hned několik kouzel a jedno z nich bylo protipřemísťovací bariéra.

,,Dobrý den, promiňte, ale jak jste se sem dostal?“

Muž se uchychtl.

,,Ach ano, Brumbálova kouzla. Je pravda, že to bylo trošku těžší určit správné místo, ale i tak jsem toho dědulu oblafl. No jo, na mě nemá, ale proč jsem tady.“

Vytáhl smotaný pergamen a podíval se na Harryho.

,,Radši jsem si vše, co mě říďa řekl, napsal, abych na něco nezapomněl.“

<!--[if !supportEmptyParas]--> <!--[endif]-->

Odkašlal si a nahodil takový ten důležitý výraz, že se Harry musel pousmát. Vypadalo to, že tenhle muž má pořád dobrou náladu. Ale to už začal číst a Harry měl co dělat, aby se nerozesmál.

,,Takže mu řekni, že má naše škola dlouholetou tradici. A že z ní vycházejí samí dobří kouzelníci. Hlavně se nezapomeň zmínit, že zatímco u nás bude tři měsíce, tak v normálním čase uběhne jen pár dní. Nezapomeň mu říci, že u nás dostávají žáci ten nejlepší výcvik, ale je to náročné, ovšem těch pár studentů, kteří úspěšně dokončí školu je hodně vyhledávaných.“

Udělal na Harryho srandovní obličej.

,,Tak co půjdeš se mnou? Zítra začíná první den výcviku. Na škole se máme hlásit za hodinu, přece jen ta kouzla byla trošku těžší, trvalo to déle, než jsem si myslel.“

Harry ho jen pozoroval. Bylo jasné, že s tímto člověkem není nuda a že nedokáže lhát.

,,Když já nic nemám. Mám u sebe jen hůlku, učebnice ze staré školy, svoje koště, sovu a neviditelný plášť. Pane..“

Neznámému zasvítily oči.

,,Ach promiň, jmenuji se Marien Lemarke. Teď mi říkej Mariene, ve škole musíš profesore Lemarku. Ty máš neviditelnej plášť? To je úžasné. S sebou stejně potřebuješ jen hůlku a samozřejmě si můžeš vzít všechny svoje věci, ale oblečení dostaneš ve škole.“

Harry si sedl a přemýšlel. Mohl zůstat tu a jen poslouchat kázání svých příbuzných. A nebo se zlepšit a získat větší šanci na zničení Voldemorta. Rozhodl se a doufal, že toho nebude litovat.

,,Půjdu. Stejně mě tu i tak nic nečeká a vím, že mi nelžeš Mariene. Věřím ti. Jenom si zbalím své věci a můžeme jít.“

Nezabralo mu to moc času, když vezmeme v úvahu, že toho moc neměl. Pak už si stoupl vedle Mariena, který na něj mrkl a ponořil se do víru barev, provázených jejích přemístění.