Mysty

,,Tak já jdu, pane profesore.“

Už chtěl vkročit do krbu, ale profesor jej zastavil.

,,Pottere, ale teď mi přísahejte, že pokud někam půjdete, dáte mi vědět. Víte, že musím jít s vámi!“

Harry to slíbil. Po včerejšku a jeho dárku ho měl zase o kousek raději.

,,Alexi?“

Ve ztichlém domě bylo slyšet ránu, a pak už po schodech dolů letěl Alex a zářivě se na něj usmíval.

,,Ahoj, tak pojď, musíme jít k Mungovi. Jsme objednaní už za čtvrt hodiny.“

Alex táhl Harryho za sebou, ale ten ho zastavil.

,,Počkej. Musel jsem slíbit, že když půjdeme pryč. Půjde s námi i profesor. Musí mě hlídat.“

Oba nerozhodně stáli. Rozmýšleli se nad tím, zda dát profesorovi vědět.

,,Tak víš co? Zavolej ho, myslím, že to s ním vydržíme… a já… bych ho chtěl poznat. Tam u pana Adama jsem neměl tu možnost. Přece jen je to náš otec.“

XXXXXX

,,Kam to jdeme, Alexi?“

Harry šel vedle svého bratra, který jej vedl chodbami nemocnice. Jejich otec šel kousek za nimi. Konečně se Alex zastavil a ukázal na jedny dveře. Tam najdeš můj dárek. Harry se podíval na cedulku a vykulil oči, ale to už jej Alex chytil, otevřel dveře a strčil jej dovnitř.

XXXXXX

Zrovna vyšli a Harry chtěl Alexovi poděkovat, když se z hlavní budovy nemocnice ozval vyděšený  křik. A každý, kdo byl poblíž, mohl vidět, jak se budova pomalu bortí.

Všichni v prvním okamžiku jen v šoku koukali, ale pak se tam rozběhli. Všude byl prach a běhalo tu spoustu lidí. Bylo těžké se mezi nimi proplétat. Potřebovali se tam ale všichni dostat. Harry viděl v Alexových očích strach.

Bylo mu jasné, že myslí na svoji matku. On sám si v té chvíli vzpomněl na Hermionu. Nevěděl sice, kde přesně pracuje, ale doufal, že tam ne. Už byli blízko, když v tom zpravé strany uslyšel jím nenáviděný hlas.

,,Ale… Ale. Náš hrdina Potříček. Copak tu děláš? Chtěl by si jim pomoci? To máš smůlu. Nikomu nepomůžeš a víš to moc dobře!“

V tom její zrak spadnul na profesora vedle něj.

,,Ach Severusi, tolik si našeho pána rozzlobil. Vlastně nikdo z nás nevěřil tomu, že by jsi se měl přidat k těm mudlomilům. Jseš z jednoho z nejstarších kouzelnických rodů. Tví předkové se musejí obracet v hrobě. Ale nemusíš se bát. Tvůj život již nepotrvá dlouho. Vlastně už nebude mít žádné trvání. Mám totiž v plánu tě zabít hned. Za svoji zradu zaplatíš.“

Okamžitě vyslala smrtící kouzlo, ale profesor se jí vyhnul. Harry se ihned přidal k boji a Alex, kt. by se nejraději vydal na pomoc těm, kteří odklízeli sutiny se postavilvedle svého otce z druhé strany než jeho bratr. Jenomže nebyl zvyklí bojovat a během chvíle byl unaven. Harry i profesor to viděli a snažili se k němu přisunout, ale někdo jiný jej předběhl.

,,Expeliarmus!“

Harry si oddechl když uslyšel pro něj tak známí hlas. Hermiona je v pořádku! To jej naplnilo novou energií. A jeho kouzla přidala na síle. Naštěstí se během chvíle objevil řád s Brumbálem v čele.

Smrtijedi poznali, že právě teď nemohou vyhrát, a tak se začali přemísťovat pryč. Alex, ač byl silami na dně, se rozeběhl k sutinám. Harry se ponáhlil za ním a za Harrym běžela Hermiona. A nakonec se tam rozběhl i řád.

Prvně hledali mezi vytaženými těli, ale většina jich byla mrtvá  a zraněná, ale doktorů nebylo dost. Když tam nenalezli jeho matku, začali prohledávat sutiny. Dost často nacházeli další těla.

Někteří ještě žili a oni je pomáhali vynášet. Všichni již byli unaveni. Oři je bolely od neustálého poletujícího prachu. A skoro už se nemohli ani poznat, jak všichni vypadali stejně. A i když se tam přemísťovali nové a nové posily, trvalo to moc dlouho.

Když už byla jistota, že pod sutinami nikdo není, se Harry trochu uvolnil a vydal se hledat Alexe. Našel ho klečet s hlavou svěšenou u jednoho těla. Okamžitě jej poznal. Patřilo Alexově matce. Klekl si vedle něj a objal ho kolem ramen.“

,,Je mi to líto.“

,,Proč ona? Jenom všem pomáhala. Nikdy by nikomu neublížila.  A těch ostatních… proč napadají bezbranné lidi?“

Harry si povzdechl, na tohle si nikdy nedokázal odpovědět. Možná to raději vědět nechtěl. Ale Alex ani odpověď nečekal.

,,Co teď budu dělat? Sedmnáct mi ještě nebylo. Nemůžu ji ani uspořádat pohřeb. Nemůžu vlastně vůbec nic. Nejsem plnoletý. Nikde mě nevyslechnou. A kam vlastně půjdu?“

Alex jej smutně pozoroval, když v tom najednou sebou cukl, jak mu někdo znenadání položil ruku na rameno.

,,Vy jste tedy syn Amy. To jsem netušil, ale tím se vše mění. Vaše matka bývala dříve mojí přítelkyní. Na těch pár měsíců vezmu vaše opatrovnictví pod sebe. Dlužím jí to. Nebude to nic těžkého, Brumbál vše určitě zařídí.

Teď běžte. Alexi, vy si sbalte nějaké věci, přestěhujete se ke mně. Pottere ten pokoj vedle vás je prázdný, odedneška bude Alexův. Teď běžte, ve vedlejší budově letax funguje. Je sice dost obsazený, ale dohlíží na to Tonksová s Pastorkem. Pomůžou vám. Teď běžte, my už to tu doděláme, a nebojte, postarám se o vaši matku.“

Alex se sice nechtěl odpoutat od své matky, ale nakonec se Harrym nechal odvést. U letaxů opravdu bylo mnoho lidí a Harrymu chvíli trvalo, než našel Tonksovou. Ta se na něj povbudivě pousmála a poslala je s Alexem pryč.

XXXXXX

Pozdě v noci:

,,Pottere, co tady děláte?“

Snape právě vyšel z krbu a jeho ztrhané rysy mluvily o únavě, kterou musel zažít. Zdrceně si sedl do křesla.

,,300 mrtvých, 500 zraněných. Ostatní budovy nemocnice praskají ve švech. Je nedostatek lékařů, většina je jich mrtvá nebo zraněná. Jiné státy odmítly pomoci, nechtějí smrtijedy i u nich. Hned se tam musím vrátit. Lidí je pořád nedostatek.“

,,Půjdu s vámi. Nemohl bych jenom nečinně sedět tady u vás.“

Snape se napřímil.

,,To nepřipadá v úvahu. Vy i Alex zůstanete tu. Nemohu tam na vás ještě dávat pozor.“

,,Jsem plnoletý. Nemůžete mi zakázat tam jít. Nemáte nade mnou žádnou moc.“

Prudce vstal a chtěl odejít, ale profesor jej zastavil.

,,Sedněte si, asi vám budu muset něco říct.“

Jakmile si Harry sedl, začal profesor mluvit.

,,Když vám byl rok. Přesně měsíc před útokem v Godrickově dole, přišla Lily, vaše matka, za mnou i s vámi. Netuším, jak přišla na to, kde žiju, ale najednou tam byla a vyžadovala po mě určitý slib. A snad proto, co bylo mezi námi před tím, jsem jí to slíbil. Chtěla po mě, abych vás chránil a bral jako vlastního. Pottere, než jste nastoupil do prvního ročníku, měl jsem v úmyslu ten slib plnit. Ale vypadal jste až moc jako váš otec a já vás začal nenávidět. Nechtěl jsem vidět, že je ve vás toho dosti i z Lily, vlastně většina. Omlouvám se. Teď už snad chápete, proč vás nemohu vzít sebou.“

Harry zavrtěl hlavou.

,,Promiňte, pane profesore, ale nechápu. Nemá se mi co stát. A pokud mě vezmete sebou, slíbím vám, že se budu držet blízko vás. Prosím, Nevydržel bych tu jenom tak sedět.“

Profesor pokýval hlavou.

,,Dobře, ale budete se držet blízko mne. Musím na vás pořád vidět. Jenomže, když půjdete se mnou, co bude s Alexem?“

Harry se zamyslel. Na to si vůbec nevzpomněl.

,,Mohl bych se jej zeptat. Možná by chtěl jít s námi.“

Zved se k odchodu, ale ještě pohlédl na profesora.

,,Víte co by pomohlo, aby jste si mě nepletl s Jamesem Potterem? Co kdyby jste mi říkal Harry?“

Pak už nechal profesora jeho myšlenkám. Sám přešel do Alexova pokoje za svým bratrem, který ještě nespal.

,,Alexi? Proč nespíš?“

,,Nemůžu. Pořád na to musím myslet.“

Harry si k němu přisedl a tentokrát jej objal on.

,,Profesor zátra půjde znovu pomáhat. Dovolil mi jít s ním. Šel by jsi taky?“

Alex zavrtěl hlavou.

,,Ne, promiň. Nechci tam jít, všechno by mi to připomínalo… však víš koho. Běž sám. Já už se tu nějak zabavím. Mohl bych  se jít podívat třeba za panem Adamem. Když jsem u něj byl minule, nabádal mě, bach se stavil, že mi musí něco říct.“

Harry se usmál.

,,Asi vím co. Adam přišel na to, že Snape je našim otcem. Nevím sice jak…. Tak dobře, běž za ním, s ním se budeš mít dobře. Teď jdi spát, byl to dlouhý den pro všechny a obzvláště pro tebe, zítra bude lépe.“

XXXXXX

Druhý den, když Harry společně s profesorem odcházel, tak Alex ještě spal. Měli spoustu práce s odklízením. Naštěstí tam dnes bylo více lidí a práce šla rychleji. Harry se snažil být poblíž profesora a dařilo se mu to. Právě díky tomu uviděl, jak k profesorovi přiletěl malý

výrek a upustil mu k nohám dopis. Harry mohl vidět jak se najednou zamračil, pak očima vyhledal Harryho, a když zjistil, že ho sleduje, přivolal ho k sobě.

,,Je to od Adama. Váš přítel mu tam zničehonic zkolaboval. Prosí nás, abychom se co nejdříve vrátili, tak pojďte. Musíte se mě chytit, přemístím nás.“

Jakmile se objevili před Adamovým domem, vydali se rychle dovnitř. Alex ležel na posteli. Byl celý bledý a oči měl zavřené. Harry si k němu okamžitě přisedl.“

,,Alexi… prosímtě, probuď se. To mi nemůžeš udělat. Nesmíš mě tady nechat, my ti pomůžeme.“

Oslovený ztěžka otevřel oči a pokusil se usmát.

,,Nemůžete nic udělat. Provedl jsem neodpustitelnou věc. Použil jsem svoji Matfoří moc, abych mohl přivolat svoji matku a vidět jil Jenomže to se nesmí. S mrtvým se smíš setkat až rok po jeho smrti. Ne dřív. Tak to stojí v zákoníku Matforů. Profesor jej určitě má, požádej jej o něj…

Harry, můj a matčin majetek… pokrevní příbuzný jej může získat, zažádej o něj, jestli chceš a odpusť mi, že tě tu nechám, ale mámu jsem miloval. Nedokázal bych žít bez ní. Prosímtě, dej na…“

Už to nedořekl. Zemřel. Jeho bratr se rozzvlykal. O tolik lidí teď prišel. A teď je na tom stejně jako na začátku. Už má zase jenom Snapea a vlastně své přátele. Neměl čas však nad tím přemýšlet. Protože najednou ucítil divný pocit a hned o chvíli později se všude okolo přemísťovali lidé v šedých pláštích.

Nakonec jich tam bylo dvacet a Harrymu došlo, že je tam proti nim sám, protože Adam s profesorem odešli už před chvílí. Rychle proto vytáhl hůlku a namířil ji na nejbližšího muže poblíž něj. Ten se tím však nenechal zastrašit a promluvil laskavým hlasem:

,,Neublížíme ti Harry Snape. Nebo raději Pottere? Ale kvůli tomu tu nejsme, i když rád bych si s tebou někdy promluvil. Dnes však musíme provést obřad  “vzdání úcty“. Zemřel Matfor, je to jeden z nás, a proto je to naší povinností.“

Mávl hůlkou a na Harrym se objevil ten samý plášť, jenž na sobě měli i oni.

,,Pojď s námi.“

V té chvíli však dovnitř vletěl Severus, v ruce hůlku a tu namířenou před sebe, ale když viděl, kdo je uvnitř, sklonil ji. A muž, který předtím mluvil s Harrym, se k němu rozešel.

,,Rád tě znovu vidím, Severusi. Je to už dlouho, co jsme se viděli naposledy. Víš, co teď musíme udělat. Mladý Harry půjde s námi. Pak ti jej vrátíme. Tělo Alexe však musíme nechat na utajeném místě. S Ministerstvem to vyřídíme. Rád jsem tě znovu viděl.“

V té chvíli se Harry ocitl ve víru barev. Některý z Matforů, který byl blízko jej musel chytit a přemístit se s ním. Zavřel oči a otevřel je, až ucítil pod nohama pevnou zem. Ocitl se na mýtině, plné bílých květin. Uprostřed byl veliký oltář a Harry si všiml i malé cestičky, která vedla hlouběji do lesa.

Zpoza stromů právě začali přicházet podivně oblečeni lidé. Avšak, když si Harry všiml jejich uší, došlo mu, že to musejí být elfové, lidé z lesa. Jistě, slyšel toho o nich spoustu, ale také věděl, že je všichni považují za mrtvé. Teď věděl, že to není pravda. Pořádně si je prohlédl. Každý z nich měl luk na zádech a po bocích meč, ale to co jej překvapilo bylo to, že u nich zahlédl i hůlky, i když trochu odlišné od těch jejich(kouzelníků).

A tak jak z jedné strany přicházeli elfové, tak z druhé to byli kentauři, a k Harryho úžasu i jednorožci. Byl to jedinečný zážitek. Jediný jednorožec, kterého kdy viděl, byl ten, jehož zabil Voldemort v jeho prvním ročníku, ale tohle bylo celé stádo. V té chvíli už však u něj stál onen muž s laskavým hlasem.

,,Pojď, Harry, obřad začne každou chvíli. Budeš stát tady vedle Maxe, jinak já sám jsem Albert. Nechoď od něj příliš daleko a hlavně buď pořád tocho, ať uvidíš nebo uslyšíš cokoliv Bude tě to navádět, abys se přidal k hlasu zvířat, ale nedělej to. Až budeme zpívat mi, budeš znát slova, nediv se tomu… Á… konečně testrálové jsou tu a támhle přicházejí víly. Omluvte mne.“

Opravdu přicházeli testrálové a vedle nich, pomalým krokem, šli víly, ale jaké víly. Některé měly zelený šat, jiné modrý, rudý, ale také bílý, fialový a žlutý. Nechápal to a Max vedle něj to dobře viděl.

,,Mají svůj šat podle zařazení, ty modré patří k vodním vílám, zelené k lesním, rudé k ohnivým, bílé k měsíčním, naopak žluté k slunečním a ty fialové, ty jsou vzácné. Ty patří k vílám Matforů.

Ne, že by nám teda patřily, ale mají důležitou úlohu v našich životech. Jsou našimi ochránkyněmi. Jenomže jich ubývá, tak jako nás. Když totiž Voldemort zabije Matfora, stane se, že se víla před ním zviditelní a on ji zabije. Snažíme se tomu bránit, ale jsme loveni jako zvěř.

Ubývá nás. Dříve nás tu bylo mnohem víc, ale zrazují nás přátelé, aby si sami zachránili svůj život. Ale kvůli tomu tu nejsme. Zatím, co se tu s tebou bavím, přišli i ostatní. Je mi líto tvého bratra. Pojď, vzdáme mu čest.“

V společnosti Maxe se dostal až do přední řady Matforů a už jen mohl sledovat tělo svého bratra na oltáři. Najednou vše stichlo a Harry měl poprvé možnost shlédnout obřad  “vzdání úcty“.