Mysty

Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval nádherný zpěv, už se chtěl podívat, odkud přichází, ale vzpomněl si na Albertova slova a podíval se na Maxe, ten měl skloněnou hlavu a zavřené oči. Harry udělal to samé.

Už tam museli stát dlouho, ale Harry se unaveně necítil. Poslouchal různé národy, jak zpívají své vlastní písně. Když však najednou uslyšel zpívat Maxe vedle sebe, připojil se. Nevěděl, odkud zná slova a dokonce i melodii.

Zpívali dlouho, a když dozpívali, myslel si, že vše skončilo. Ale Max stál pořád na místě. A v tom to uviděl. Okolo oltáře tančily víly. Po nich nastoupili testrálové. Ti jen došli k oltáři a poklonili se. Pak fénixové, draci, elfové, skřítci, kentauři s jednorožci.

A pak ještě spousty dalších, než přišla chvíle Matforů. Seřadili se do zástupů a vždy ve dvojicích přicházeli k oltáři. Harry šel jak jinak s Maxem. Došli až k Alexovi, kde položili své ruce na jeho tělo a pronesli jediné slovo:

,,Sbohem.“

Pak se zařadili zpět. Jakmile došli i poslední Matfoři, stouplo si k Alexovu tělu jen pár osob, vlastně od každého druhu jeden zástupce a začali pronášet latinská slova.l Harrymu došlo, že musí jít o kouzlo. A o nějakou dobu později se mu to potvrdilo.

To když najednou začalo Alexovo tělo zářit a o chvíli později se zábleskem zmizelo. V tom okamžiku začalo kolem Harryho proudit mnoho hlasů. On jen sledoval místo, kde ještě před chvílí leželo tělo jeho bratra.

Snažil se cítit lítost a nebo alespoň bolest nad jeho ztrátou. Ale nemohl. Proč? Vždyť jej měl rád. Na rameno mu dopadla Alexova ruka.

,,Ani se nesnaž něco cítit. Tak to nefunguje. Když zemře Matfor, nikdo z nás nic necítí. To ten zpěv předtím. Má v sobě něco mocného, co nám v tom brání. A asi je to tak lepší. Teď pojď, přejdeme na mýtinu Dohody.

Albert, ten kterého si už poznal, je něco jako náš vůdce. Ale jenom zde. Bude mít proslov. Je z nás nejmoudřejší… Nediv se. Nebude se to týkat Alexovy smrti. Nemá to tak být. Už se teď má dobře, je se svojí matkou, to si přál.“

Až teď si všiml, že jej Max vede sebou onou pěšinkou mezi stromy a všude okolo nich jdou i zvířata, která byla s nimi na palouku. Harrymu na rameno usedl fénix a Harry v něm poznal Brumbálova Fawkese, proto jej pohladil po rudém peří.

,,Rád tě znovu vidím, Harry Pottere.“

Harry se s úsměvem otočil.

,,Firenzi. Rád tě vidím.“

Kentaur pokýval hlavou.

,,Víš, hvězdy mi toho poslední dobou hodně řekli. Zlo sílí. Drž se svých přátel, alespoň těch pravých. Čeká tě veliké zklamání, ale utuží tě to a nalezneš lásku i nové přátele. Takové, o kterých si nikdy nemohl předpokládat, že by se jimi stali. Drž se jich. Láska a přátelství ti pomohou vyhrát. Avšak výsledek bitvy hvězdy neoznamují.“

Odklusal a Harry neměl možnost se jej zeptat na něco dalšího. Ale vlastně žádné další otázky neměl. Pochopil vše. Už však došli na mýtinu, kde už Albert stál na menší vyvýšenině.

,,Drazí přátelé, musím bohužel konstatovat, že vil Matforů je opravdu málo. Po dohodě s královnou vil jsme došli k jedinému možnému řešení. K Matforům, jenž ještě nemají své víly budou proto přiřazeny i víly ohně, lesu, vody, slunce a měsíce. Avšak budou to jen ty, které k tomu sami zvolí.

Proto prosím, aby si víly Matforů stoupli ke svým přiřazeným partnerům a ke zbytku, aby zamířily ostatní víly.“

Harry nechápal proč, a tak se otočil na Maxe, vedle kterého již stála jeho Matfoří víla.

,,Proč musí mít Matfor svoji vílu?“

,,Je to tak už odnepaměti. Naštěstí se však stane, a to dost často, že se dotyčná víla zamiluje do svého partnera, a pokud ten opětuje její lásku, je to něco úžasného. Jestliže se jim však podaří zplodit potomka, je to naprostý unikát. Zatím se to však povedlo jen párkrát. Většinou se totiž víla dá dohromady i s obyčejným kouzelníkem.“

Zkoumavě se podíval na Harryho.

,,Nevím, jestli to víš, ale i tvoje matka byla víla. Avšak ohňová. Tehdy to bylo opravdu zajímavé alespoň, co jsem slyšel. V té době mi bylo teprve pět let. Nejsem o tolik starší jak ty…“

Pobaveně se usmál.

,,Možná by si se měl otočit. Myslím, že tvoje víla už tě našla.“

Harry se otočil a pochopil, proč byl Max tak pobavený. Naproti němu teď stála jedna z ohňových vil a byla opravdu krásná, až Harrymu začal v krku narůstat knedlík a nevěděl, co říct. Naštěstí však víla promluvila první.

,,Ahoj… Já jsem Elizabeth. Nebude ti vadit, když budu tvojí vílou?“

Nejistě se usmála a Harryho napadlo, že ohňovou vílu si představoval mnohem energičtější a suveréní, ale tohle bylo lepší. Konečně mohl promluvit.

,,Aaahoj. Já jsem Harry. A nemůžeš být mojí vílou.“

Všiml si, jak posmutněla.

,,Ty jí přímo musíš být. Jsi nádherná a přesně taková, jakou potřebuje.“

Dívka zrudla. Musel se podivit nad tím, kde se to v něm vzalo. Nikdy takovej nebyl. To spíš Sirius… Vzpomínka na kmotra pořád bolela, ale on se rozhodl nad tím nedumat. Chtěl dívce ještě něco říct, ale předešel jej Albert, který už zase začal mluvit.

,,Vidím, že už jste rozděleni, to je dobře. Avšak teď poslouchejte Lord Voldemort sílí. To co předvedl v Anglii je až nemyslitelné. Nechci jít rovnou do boje, ale měli bychom se přestat skrývat. Naše pomoc by jistě byla z radostí přijata.

Navrhuji proto, aby ti, co se ke mně chtějí přidat, se přesunuli do lesa u Bradavic. Známého též jako Zapovězený. Voldemort na něj nedávno zaútočil a nebýt pomoci Harryho Pottera, zemřelo by spoustu z našich přátel. Už na les zaútočil, znovu to hned tak neudělá.

Sídlo by stálo u kraje lesa, poblíž Bradavic. Už jsem mluvil s Brumbálem. Přesune ochranná kouzla až na naše sídlo. Budeme mít volný přístup na pozemky školy a naše děti tam mohou studovat. Myslím, že to je to nejlepší, co udělat.

Spojit se a být konečně všichni poblíž sebe. Ne jako teď, kdy jsme každý úplně jinde a pořád se skrýváme a nedej bože bereme sebou rodinu. Tam budeme všichni v bezpečí. Kdo o to bude mít zájem, ví kde mě najít a nebo jak mě přivolat.

Rád přijdu a dám vám instrukce, jak se na ono místo dostat. Tímto tedy prohlašuji konec dnešního sněmu. Bylo mi ctí vás znovu vidět.“

Potom Albert sešel dolů a šel k Harrymu. Povytáhl obočí, když si všiml, že u Harryho stojí ohnivá víla.

,,To máš v rodině, že? To že se vás drží ohnivé víly. Ale to ničemu nevadí. Ty samozřejmě na naše sídlo nemusíš. Rádi tě znovu uvítáme. S Brumbálem jsem o tobě již mluvil. Budeš mít povoleno kdykoliv opustit školu a přijít za námi.

Rádi bychom, kdybys se k nám zastavil týden před začátkem školy, chtěl bych tě seznámit s těmi, co se tam nastěhují a s jejich dětmi, které půjdou do Bradavic. A jak se tak dívám, i tvá ohňová víla nemá dokončenou školní docházku, je proto samozřejmostí, že se přestěhuje taky. Jenom… Elizabeth… mohla by jsi se na chvíli přeměnit?“

Elizabeth na sobě najednou měla obyčejné oblečení. Její vlasy ztmavly, teď byly tmavě rudé. Hnědé oči se zbavily červených jiskřiček.

,,Kde je tvoje matka Lizie?“

Dívka se zatvářila znuděně.

,,Vždyť víě, že je pořád u tebe a nespustí tě z očí, tati. Jenom se otoč a uvidíš ji.“

Harry se taky podíval za Alberta a všiml si, že tam stojí fialová víla. Chtěl se na něco zeptat, ale Albert promluvil dřív.

,,To je dobře, budeme muset jít. Harry už je pryč dlouho. Jeho otec by mohl mít strach.“

Chlapce sice napadlo, že určitě kvůli němu nebude mít strach. No radši se o tom nevyjadřoval nahlas.

,,Eliz, běž za svojí matkou. Já ještě odvedu Harryho, a pak se k vám přidám. Tak běž.“

Sám chytil Harryho a společně s ním se přemístil. Ocitli se před Snapeovým domem a chlapec se s pozdviženým obočím otočil na Alberta.

,,Severus už je doma. Půjdu s tebou. Chtěl bych si s ním o něčem promluvit.“

,,Jak se sem dokážete přemístit? Brumbál říkal, že se to nepovede tomu, kdo není pozván.“

Albert se zatvářil vážně.

,,Víš, o to, Harry, jde. Jakmile zemře Matfor, naštěstí poznáme, jestli je to bezpečné. A pokud ano, nezabrání nám žádné kouzlo v tom, se tam přemístit. Ale to budeme řešit později. Teď ještě užívej prázdniny.“

Albert zaklepal na dveře a počkal, až mu Severus otevře. Ten vypadal užasle, když za dveřmi uviděl Alberta.

,,Musím říct, že toto je překvapení. Nečekal jsem, že tě v nejbližší době uvidím.“

,,Potřebuji s tebou mluvit o Harrym.“

Severus se zatvářil naštvaně.

,,Nevím proč. Je plnoletý, a jestli něco provedl, řeš to s ním. Nemám s ním nic společného.“

Otočil se, ale Albert jej chytil a zastavil.

,,To snad nemyslíš vážně. I kdyby tě s ní nic nespojovalo, máš ho na starosti po čas prázdnin. U Merlina, zamysli se nad sebou, jak si se změnil. Kde je ten usměvavý mladík, který všem pomáhal?“

Teď Severuse pozoroval skoro s opovržením.

,,Nezajímá tě to. Dobře, nic ti říkat nebudu, ale varuji tě. Nejpozději za týden se přesunete do Bradavic. Harry se musí se vším seznámit. Už jsem mluvil s Brumbálem, máš jít s ním. A teď mne omluv, musím za svojí rodinou.“

Před odchodem se ještě otočil na Harryho.

,,Tak za týden. Brumbál ti řekne, jak se k nám dostal. Zatím se měj a dej na sebe pozor.“

Potom se k Harrymu naklonil, aby jej slyšel jen on.

,,Nebyl takovej vždycky a neboj, on tě bude mít rád. Jen si k němu musíš najít cestu.“

Potom se přemístil. Oba muži na sebe koukali, jako by každý z nich chtěl něco říct. Ale nakonec se profesor otočil a odešel. Chlapec si povzdechl. Moc nevěřil tomu, že by se měl se svým otcem někdy sblížit.

Taky se otočil a odešel do svého pokoje. Najednou se cítil hrozně unavený. Sotva se jeho hlava dotkla polštáře, usnul.

XXXXXX

,,Pottere, sbalte se, za hodinu odcházíme.“

Už uběhl onen týden. Během něho však Harry se Snapem skoro nemluvil, protože profesor zrušil i jejich hodiny a dost často vůbec nebyl doma. A když už na sebe přece jen narazili, byl profesor tak zamračený, že se Harry ani neodvážil promluvit.

Teď však pokýval hlavou. Zvedl se a podíval se na sbalený kufr. Už jen čekal, až Snape zavelí. S Adamem se rozloučil už včera. Vlastně byl skoro celý týden jen s ním. Profesor teď přešel jeho sbalený kufr pohledem a sám přivolal ten svůj. Harry se naposledy rozhlédl, a pak přešel k profesorovi.

Ten mávl hůlkou a kufry zmizeli, pak chytil Harryho za rameno a s ním se přemístil na okraj Bradavických pozemků. Ani na něj nepohlédl a rychlým krokem zamířil k hradu. Harry se pomaleji vydal za ním.

,,Pottere, dělejte. Jsme tu sice dřív, ale to vás neopravňuje být pomalejší.“

Chlapec byl nešťastný. Ze začátku si myslel, že by to mezi nimi mohlo být lepší, avšak spíše se vše zhoršovalo. Zastavil se. Najednou chtěl, aby profesor znal pravdu. Zajímalo ho, jak by se choval. Ale když profesor zamířil k němu, nenašel dost odvahy, aby mu to řekl.

,,Pottere? Stalo se něco?“

Harry k němu zvedl své oči. Snažil se bránit pláči, ale jeho skleněné oči jej prozradily, a tak raději promluvil.

,,Co se stalo? Provedl jsem snad něco? Myslel jsem, že je to mezi námi už bylo přijatelnější. Nechci se zase s vámi hádat a navzájem se nenávidět. Nemohli bychom zavřít příměří… prosím.“

Snape pozvedl obočí a chtěl už něco jizlivého říct, ale Harry ho nenechal promluvit.

,,Ne… prosím. Snad nežádám tolik. Jen to, aby jste se ke mně choval lépe. Nejsem vůbec podobný Jamesovi Potterovi… vlastně mám jeho podobu. Ale to je to jediné, co s ním mám společného. Nemohl by jste si to uvědomit?“

Snape beze slova stál. V nitru se mu sice odehrával boj, ale navenek nedal nic znát.

,,Už můžeme jít?“

Harry si frustrovaně povzdechl. Doufal, že by tím něčeho dosáhl, ale nevypadalo to tak. Jak má potom poznat svého otce, když ten s ním nechce mít nic společného. Vyrazil za ním, protože už vcházel do hradu. V tichosti došli k chrliči, u kterého potkali…

,,Remusi! Rád tě vidím, co tu děláš?“

,,Ahoj Harry. Taky tě rád vidím. Jaké jsi měl prázdniny? Chtěl jsem tě navštívit, ale Brumbál mi neřekl, kde jsi byl. Teď tě však někteří členové viděli u nemocnice a Brumbál musel vyrukovat s tím, že jsi byl u Severuse. Nechápu, jak tě k němu mohl umístit. Musíš mi po tom vše vyprávět.“

Objal Harryho a společně s ním vešel na schodiště, po kterém už před chvílí vyjel Snape. V kanceláři je Brumbál přivítal milým úsměvem.

,,Ahoj, Harry, Remusi. Vše co máme, prodiskutujeme později. Teď však musíme počkat na ostatní. Rád bych vám všem něco sdělil.“

Všichni vypadali nechápavě, ale přece jen čekali. Když už tam byl celý profesorský sbor a pár dalších lidí pro Harryho neznámých, objevil se Albert, který hned zamířil k Harrymu. V té chvíli se Brumbál zvedl, aby mohl říct to, kvůli čemu tu tito všichni byli.