Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 4

27. 4. 2008

Vánoční hostina

Byl pomalu jít čas na večeři, ale Harry teprve dorazil do společensky.

"Harry, kde jsi byl, měli jsme strach." Z křesla vyskočili jeho tři přátelé.

Černovlasý chlapec byl rád, že je vidí. Najednou byl naměkko, když pochopil, jak se o něj museli bát

.,,Chodil jsem po hradě, až jsem nakonec skončil u Snapea."

Všichni tři vydechli úžasem.

,,Takže to ti tvoje srdce poradilo?" Hermiona se na něj dívala s otazníkem v očích.

,,Ne, já se ještě nestihl rozhodnout, ale nachytal mě a to rozhodlo. Řekl jsem mu to a pak odešel. Nebránil mi, byl příliš vykolejený, než aby to zvládl, ale mě se ulevilo. Najednou, jako by ze mě spadlo něco neuvěřitelně těžkého." Poprvé od rána se usmál.

,,Tak co, jdete na hostinu nebo radši budete trčet tady?" Bylo jasné, že půjdou všichni. Po cestě si dali závody. Když došli do Velké síně, vydechli úžasem. Sněžilo, ale žádný sníh nedopadal na zem, ještě ve vzduchu roztával. Naproti dveřím stál 5 metrů vysoký stromek ozdoben vánočními baňkami, které zpívaly vánoční koledy. Ze všech stran se linula vánoční atmosféra, ve středu stál zkrácený stůl a místo lavic židle s barevnými opěradly. Harry si všiml, že se za nimi pomalu nakupili zbývající žáci, a tak byl nucen jít dál.

Došel k jedné židli a přemýšlel, proč mají barevná opěradla. Nikdo si nešel sednout, tak si řekl, že počká až přijde nějaký učitel.

,,Proč jsou ta opěradla barevná?" Podíval se na své přátele, ale ti jen pokrčili rameny.

,,To bude další Brumbálova hra." Kamarádi poskočili a podívali se na svého profesora lektvarů. Ten, ale pozoroval pouze černovlasého mladíka, který se jeho pohledu vyhýbal. Po chvilce to Snape vzdal a šel si vybrat židli, na kterou si sedne. Sotva se, ale dotkl opěradla (židle), dostal ránu a všichni na to zírali zděšením otevřenýma očima a přimrzlýma nohama. Jediný Harry se k němu rozběhl. Nevěděl, co ho k tomu přimělo, ale najednou měl pocit, že mu musí pomoci, klekl si vedle něj a pozvedl hůlku. ,,Enervate." Snape se probral a zíral na chlapce před sebou. ,,Jste v pořádku pane?" Harry mluvil tiše, jako by se bál, že mu profesor něco udělá. Ten se na něj, ale díval, jako by nevěřil vlastním očím ani uším. ,,Děkuji.....Harry." Vyslovil to tak tiše, že ani jmenovaný si nebyl jistý zda se mu to nezdálo.

Mezitím do místnosti vešel Brumbál s profesorkou McGonagalovou.

,,Vidím, že už jste poznali, že si nemůžete sednout na jakoukoliv židli. Proto je tu moudrý klobouk, v kterém je přesný počet papírků jako židlí. Každý z vás si jeden papírek vytáhne, moudrý klobouk vám přiřadí barvu, a podle toho poznáte kam si máte sednout. Myslím, že to chápete.

Držel klobouk v rukách a sám si jako první vytáhl papírek. ,,Á, mám světle modru, moji oblíbenou." Jeho půlměsícové brýle se mu posunuly a Harry viděl jak má v očích veselé jiskřičky.

Harry došel ke klobouk, šáhl dovnitř a vytáhl si.... Zelený lísteček. Vzpomněl si na svoji matku, po které zdědil smaragdově zelené oči. Co teď asi dělá? Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml páru očí, které ho celou dobu pozorovaly. Snape odtrhl pohled od Harryho a šel si vybrat lísteček. Vytáhl si černou, jeho nejoblíbenější barva. Díval se jak si i zbytek vytáhl své papírky, pak všichni zůstali stát v chumlu a čekali, až jim dá Brumbál pokyn k tomu, aby se posadili. Konečně jim bylo dovoleno jít ke stolu. Jaké bylo Harryho překvapení, když zjistil, že zleva sedí Snape a zprava Brumbál. Herm a Ron seděli na druhém konci stolu, ale byli vedle sebe, Ginny seděla naproti Brumbálovi.

Brumbál zahájil večeři, před Harrym se objevily ty nejvybranější pochoutky, ale neměl na ně chuť. Z jedné strany musel snášet přítomnost Snape a z druhé Brumbálovo pochvalování jídla. ,,Proč nejíte Pottere? Nechutná Vám? Co by jste si dal, dneska si můžete říct o cokoliv." Harry nadskočil, když uslyšel ten hlas, ale nenadskočil úlekem, ale tím teplem co sálalo ze Snapeova hlasu. Podíval se na Snapea, ale neměl možnost mu odpovědět, protože jeho pozornost si přivolal Brumbál. ,,Cože, nechutná ti? Všiml jsem si, že nad něčím přemýšlíš, o čem?" Harry nevěděl co říct, ale předběhl ho Snape. ,,Harry si vzpomněl, a pak mu přišel dopis od Lily." Brumbál se zatvářil překvapeně, ale Harry se chtěl dozvědět něco víc. ,,Pane profesore, kde je moje máma?" Harry se díval s prosbou v očích, když to Brumbál uviděl musel si povzdechnout. ,,To nikdo neví Harry." Smutně se na něj podíval. ,,A kdo, je můj otec?" ,,No James Harry." ,,Ne, moje máma mi prozradila, že nebyl mým otcem a vzal si ji jen proto, že ji měl rád, ale věděl, že nejsem jeho syn." Překvapený Brumbál se podíval na Harryho. Pak svůj pohled stočil na Snapea. ,,Severusi, ty to nevíš?" Profesor lektvarů zavrtěl hlavou. ,,Nevím, myslel jsem, že to byl James."

Harry přemýšlel nad tím vším co věděl, z toho jej vyrušilo odbíjení hodin. Bylo 11 a Brumbál poslal všechny žáky spát, nikdo neprotestoval, všichni už byli utahaní. Harry sotva zalehl hned usnul.

Ráno našel u postele nový dárek, hábit prošívaný zlatými a červenými nitěmi, samotná látka byla ze zvláštního materiálu, cítil se v tom hrozně pohodlně. K hábitu byl přiložen vzkaz:

Šťastné a Veselé Harry,

Vím, dávám ti jej trochu pozdě, ale nezlob se za to.

P.S.: Užívej ho dobře.

Okamžitě poznal ten rukopis, ten samý se mu vyjímal na známkách z lektvarů. Zaskočila ho, ale poslední věta. To by znamenalo, že neviditelný plášť dostal od něj. Ale co znamenal ten vzkaz v prvním ročníku? ( Tvůj otec si jej u mě schoval) Jak později poznal, měl hábit schopnost uzdravovat. Hábit ukázal pouze svým přátelům a rozhodl se, že jej bude nosit jen na zvláštní příležitosti.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA