Mysty

 Harry vešel do kabinetu. A čekal, co se bude dít dále. Snape přešel k jedné z knihoven. Něco zašeptal, knihovna se odsunula a ukázala průchod stemnělou chodbou. Harry se vydal za Snapeem a po chvilce se ocitl v bytě profesora Snapea, konkrétně v salónku.

,,Nejspíš už jste mluvil se slečnou Grangerovou. Můžete mi shrnou, co Vám řekla, abych věděl jestli například něco vynechala?“

,,No... Hermiona mi vlastně jenom řekla, že stejné magické jádro mají jen rodinní příslušníci. Přímý rodinní příslušníci. Ale... to přece není možné, že ne? Musel bych o tom vědět. Vy by jste o tom musel vědět.“

Profesor Snape prudce vydechl a usadil se do vysokého a na pohled pohodlného křesla naproti Harrymu.

,,Slečna Grangerová má pravdu. A jak je to možné? Sám netuším. Kdyby jste nespojil své magické jádro ani by mě nad tím nenapadlo uvažovat. Včera jsem mluvil s ředitelem. On mi mé podezření potvrdil.

Vše věděl již od Vašeho narození, ale na přání Vaší matky nesměl nic říct, pokud se ho na to nezeptá přímo jeden z nás. Kdyby nenastalo, že jsem potřeboval část Vašeho magického jádra, tak bychom se to nejspíš ani nedozvěděli.“

Harry vytřeštěně koukal na svého profesora.

,,Vy... pane, snažíte... snažíte se mi říct že Hermiona měla úplnou pravdu? Že jsem Váš.... Váš...“

,,Syn je to správné slovo pane Pottere. A odpověď na Vaši otázku je opravdu ano. Já sám, ještě jsem si na to plně nezvykl. Nikdy jsem neuvažoval, že bych mohl mít dítě. A teď ste tu najednou vy. Nevím co mám dělat. Co je moje povinnost. Jak se k tomu mám postavit.

Doteď... já... nenáviděl jsem Vás kvůli Vašemu otci, který ale ve skutečnosti jsem já. A ač vím, že má nenávist není přímo proti Vám a již vím i to, že nemá vůbec nic společného s Vámi, nemůžu se najednou začít chovat. Vlastně vůbec netuším, jak se mám chovat. Jestli Vás mohu požádat, potřeboval bych čas, abych si vše urovnal a vůbec si na to zvykl.“

Harry seděl a ani nedutal. Sakra.... Snape potřebuje čas? On taky potřebuje čas. A jak tu vůbec může takhle sedět se Snapeem a nesnažit se navzájem zabít? Jistě... Během doučování mezi nimi došlok určitému kompromisu, ale bylo to spíše tak, že si jeden nevšímal druhého.

Harry dostal práci, sem tam mu Snape něco řekl k lektvaru. Pak Harry prostě lektvar odevzdal a šel si po svém. Ale nikdy... nikdy proti sobě takhle neseděli. A hlavně... nedovedl si představit, že se Snape bude chovat takhle. Sakra! Tohle vůbec nebyl Snape.

Jasně... tak zjistili TOHLE, ale ač si vždycky říkal, že Snapův výraz a chování musí být jen maska, přestával tomu věřit, ale teď zjistil, že měl pravdu. Snape uměl být jiný, ale naučil se chovat zle, protože to nejspíš byla jeho obrana proti lidem...

Kruci! Nad čím to vůbec přemýšlí. Prostě oba potřebují čas, tak teď prostě odejde, stejně za chvíli bude večerka a nechtěl zkoušet, co by Snape dělal, kdyby byl po večerce ještě venku. Rychle se zvedl a zadíval se na profesora.

,,Já... bude večerka. Čas... vemte si ho kolik potřebuju, já... také to musím nějak přijmout. Ale... děkuju, že jste mi to řekl. Dobrou noc, pane profesore.“

Harry rychle vyšel onou chodbou a doufal, že se pryč dostane bez toho, aniž by ho někdo spatřil. V kabinetě se ještě na chvilku zastavil a pak pomalu vyšel do chodby vedoucí z žalářů. Vyšel schody a zastavil se až u obrazu Buclaté dámy.

Prošel obrazem. Společenka byla plná lidí, kteří se snažili neporušit večerku, ale zase se jim nechtělo být na pokoji a tak seděli ve skupinkách a probírali různé věci nebo ještě narychlo dodělávali úkoly.

Pod oknem si všiml osamocené Hermiony a tak zamířil k ní. Všimla si ho až seděl naproti ní. Okamžitě odložila knížku a zadívala se na Harryho.

,,Tak co? Mluvil si se Snapeem? Co ti řekl?“

,,Já... měla si pravdu. Opravdu se musí jednat o přímý vztah. Snape se to včera dozvěděl od Brumbála. Ten to věděl celou dobu, ale na přání maminky nám nic neřekl, ale včera se ho Snape zeptal, a tak mu to potvrdil.

Snape asi ví, jak to bylo, ale... neřekl mi to a já... nevěděl jsem, jestli se můžu ptát. Taky prej potřebuje čas, protože nenáviděl sice přímo mě, ale nenáviděl to, že jsem syn Jamese Pottera, ale že nejde najednou to změnit. Víš, já taky potřebuju čas, takže mi to nevadí... ale... Hermi... co mám dělat? Co se to děje?“

Kamarádka k němu přes stůl natáhla ruku a stiskla tu jeho ve své.

,,Všechno bude v pořádku Harry. Potřebuješ jen čas, aby sis to všechno pořádně uvědomil.“

Věnoval Hermioně nejistý úsměv. Vyprostil svoji ruku z pod její a postavil se.

,,Půjdu spát. Připadám si šíleně unavený. Ale díky moc... víš...jsi opravdová kamarádka a já jsem rád, že tě mám. Dobrou noc.“